Pan X.Y. se na pokyn svého zaměstnavatele účastnil pracovního teambuildingu „Sportovních dnů“, kde byla mimo pracovních záležitostí v oficiálním programu zahrnuta i účast na sportovních aktivitách. Pan X.Y. při jedné z těchto aktivit – nohejbalovém turnaji nevhodně došlápl a upadl, čímž si způsobil zlomeninu dolní končetiny.
Tento úraz pan X.Y. uplatnil u svého zaměstnavatele jako pracovní úraz, jeho nárok však nebyl ze strany zaměstnavatele s ohledem na vyjádření pojišťovny uznán s tím, že se při účastni na sportovních aktivitách nešlo o plnění pracovních povinností.
Nejvyšší soud, který v konečné fázi danou kauzu posuzoval, však došel k závěru, že i když sportovní činnost, při níž zaměstnanec utrpěl úraz, zřejmě nebyla výkonem jeho pracovních povinností vyplývajících z pracovní smlouvy (ani s nimi nijak nesouvisela), přesto není vyloučeno, aby tato činnost, která „nevybočila“ z rámce oficiálního programu „Sportovních dnů“ zaměstnavatele, byla posouzena jako plnění pracovních úkolů za předpokladu, že ji zaměstnanec konal na příkaz (pokyn) zaměstnavatele, resp. vedoucího zaměstnance. Případ pana X.Y. byl tedy posouzen jako pracovní úraz a měl tudíž nárok na náhradu škody vzniklé v souvislosti s tímto úrazem. Panu X.Y. tak bylo přiznána uplatňovaná náhrada škody na bolestném a náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti.
