Na úvod tohoto příspěvku musíme přiznat, že jeho mírně ironický název byl sice zvolen zcela záměrně, nicméně bychom jím rádi, možná trochu překvapivě, poukázali na pozitivní věc.
Chtěli bychom zde upozornit na jedno zajímavé rozhodnutí Nejvyššího soudu v oblasti náhrady škody na zdraví, konkrétně na jeho právní názor týkající se hodnocení přiměřenosti výše odškodnění (a pravidel pro zvyšování odškodnění) za ztížení společenského uplatnění mladého člověka, kterému prodělaná autonehoda vážným způsobem poškodila jeho zdraví a kdy tato, samo o sobě velmi těžká skutečnost, byla ještě umocněno tím, že se tak stalo na počátku jeho života. Lze jen kvitovat, že v daném případě Nejvyšší soud aplikoval platné právo nikoliv restriktivně a mechanicko-formalistickým způsobem, ale naopak použil výkladu, který zohledňuje smysl a účel příslušného právního předpisu, a byl tak zachován fundamentální princip spravedlnosti.
Devítiletá poškozená
V dané věci (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 25 Cdo 1592/2010) šlo o spor žalobkyně, která ve svých devíti letech přišla při autonehodě (které byla rovněž účastníkem) o oba své rodiče, se žalovanou – zdravotní pojišťovnou, kdy žalobkyně požadovala náhradu za ztížení společenského uplatnění (ve výši 780.000,- Kč), protože se u ní na základě tohoto negativního zážitku projevila posttraumatická stresová porucha. Žalobkyně tvrdila, že ztrátou rodičů byla omezena v běžném způsobu života dospívajícího dítěte, přičemž si ponese velmi vážné psychické následky z dopravní nehody po celý život.
Její zdravotní stav pro účely vyčíslení odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění dle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen „Vyhláška“) posuzoval znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Ten sice nezhodnotil zdravotní stav žalobkyně maximálním možným počtem bodů pro daný případ a rovněž jej ani nezvýšil dle § 6 odst. 1 písm. c) Vyhlášky (ve vážných případech je možno zvýšit až o 50 % celkové částky bodového ohodnocení), soud prvního stupně nicméně s odůvodněním, že se jedná „o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“ přiznal žalobkyni požadovanou částku představující pětinásobek základního odškodnění (na tomto místě je třeba ještě uvést, že spor se týkal pouze částky představující pětinásobek základní sazby bodového ohodnocení, kterou žalobkyně požadovala nad rámec již vyplaceného odškodnění odpovídajícího bodovému ohodnocení stanoveného znalcem).
Žalovaná se proti tomuto rozsudku odvolala a soud druhého stupně posléze v odvolacím řízení žalobu v plném rozsahu zamítl (!). Své rozhodnutí opřel mj. i o to, že: „Znalec nehodnotil ztížení společenského uplatnění žalobkyně celým možným rozpětím bodů ani nenavrhoval zvýšení bodového ohodnocení podle § 6 odst. 1 písm. c) Vyhlášky. Úvahu soudu prvního stupně proto ohledně aplikace § 7 odst. 3 Vyhlášky proto považoval soud odvolací za nepřípustnou v situaci, kdy nelze učinit závěr o tom, že schopnosti a možnosti žalobkyně jsou trvale poškozeny, zcela vymizely nebo že by byla zohyzděna.“ Dále konstatoval, že nebylo ani zjištěno, „že by existovala nějaká aktivita, které by nebyla žalobkyně po vzniku škody schopna“.
Kdo posuzuje závažnost prodělané újmy?
Nad odůvodněním odvolacího soudu nelze než vyslovit údiv. Předně, výklad ustanovení § 7 odst. 3 Vyhlášky odvolacím soudem v tom smyslu, že zvýšení odškodného soudem je možné pouze v případě, že znalec ohodnotí snížení společenského uplatnění maximálním počtem bodů a navíc jej ještě v souladu s § 6 Vyhlášky musí navýšit, aby mohl posléze soud uplatnit svoji pravomoc zakotvenou v § 7 odst. 3 Vyhlášky, nelze považovat za akceptovatelný, neboť smyslem ustanovení § 7 odst. 3 je dát soudu v případech hodných mimořádného zřetele prostor (k posouzení, zdali se jedná o případ hodný mimořádného zřetele je navíc bezpodmínečně nutné znát dokonale skutkový stav), aby mohl dle své úvahy rozhodnout o navýšení odškodného.
Vázala-li by se tato pravomoc soudu na výše uvedené podmínky, pak by toto ustanovení zcela ztratilo smysl, neboť posouzení, zdali se jedná o případ mimořádného zřetele hodný, by soudu byla upřena. Navíc, při soudním sporu může poškozený přinést argumenty, které mohou soudu pomoci při posouzení celé věci. Takto by byl ale poškozený odkázán na názor znalce, který by „v podstatě na místo soudu posuzoval“, zdali je dostačující základní výše odškodného či ji bude možno soudem navýšit. Navíc, ve Vyhlášce není nikde výslovně uvedeno, ani to z jejich ustanovení dle našeho názoru implicitně nevyplývá, že by muselo před navýšením odškodnění ze strany soudu dojít ke zvýšení bodového ohodnocení ze strany znalce.
Správný výklad a kritérium věku
Věc se nicméně dostala až k dovolacímu soud, který názor odvolacího soudu odmítnul. Nejprve konstatoval, že jedním z klíčových předpokladů přiměřeného zvýšení odškodného je i věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví, kdy je nutno brát na zřetel případná budoucí omezení poškozeného v životě, resp. snížení jeho budoucího uplatnění. K samotné sporné aplikaci § 7 odst. 3 Vyhlášky odvolacím osudem pak uvedl: „Úvaha lékaře o možnosti aplikace ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky v procesu určování bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění je součástí širšího procesu určování „základního“ bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 3, 5 a 6 vyhlášky, kdy lékař vychází z jemu známých skutečností o posuzovaném případu a ze svých odborných znalostí, a může zvýšit bodové ohodnocení až o 50%, dospěje-li k závěru, že utrpěnou újmu nelze vyjádřit jen podle sazeb bodového ohodnocení stanovených v přílohách vyhlášky. Tento závěr se může týkat jen odborného lékařského hodnocení následků škody na zdraví z hlediska jejich intenzity, zda tedy škoda na zdraví vedla ke zvlášť těžkým následkům, které postiženého podstatně omezují nebo významně mění jeho uplatnění v životě. Nezabývá se však (a ani to není v praktických možnostech lékaře) zjišťováním a hodnocením širšího okruhu skutkových okolností z pohledu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky, tj. zda se navíc jedná o jinak výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s úrovní kvality jeho života v době před vznikem škody (tato úvaha náleží výlučně soudu) či zda jsou tu další výjimečné okolnosti (např. věk), které mohou zvýšení opodstatňovat. Jinými slovy, nepřistoupí-li lékař při určování bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění k jeho zvýšení podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky, znamená to pouze, že následky škody na zdraví nehodnotil z hlediska jejich intenzity jako zvlášť těžké, avšak to samo o sobě nevylučuje možnost zvýšení odškodnění soudem podle § 7 odst. 3 vyhlášky, neboť i ty následky škody na zdraví, které nelze z pohledu lékaře hodnotit jako zvlášť těžké, mohou postiženého vyloučit z mimořádné sportovní, odborné či jiné činnosti, kterou předtím vykonával, či mohou s přihlédnutím k jiným okolnostem představovat důvod pro mimořádné zvýšení (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).“
Dovolací soud tak v tomto rozhodnutí jednak vyjasnil výklad ustanovení § 7 odst. 3 Vyhlášky (když jeho interpretace je dle našeho názoru jediná rozumně možná) a zároveň upozornil i na jednu velmi důležitou věc, že ztížení společenského uplatnění je třeba poměřovat i s ohledem na věk poškozeného.
Dle našeho mínění je to zcela správná úvaha, neboť není dozajista totéž, když je někdo poškozen na zdraví v raném věku, tedy v době, kdy je na samém začátku svého života, kdy jeho fyzický ani psychický vývoj není ještě ukončen, nevykonává žádnou výdělečnou činnost, a nemá tedy ani vybudované žádné sociálně-ekonomické zázemí oproti tomu, kdo utrpí poškození na zdraví v pozdějším věku, kdy se jedná samozřejmě rovněž o těžkou životní zkoušku, nicméně by zde měly existovat větší předpoklady k tomu, aby se takovýto člověk s nastalou situací snáze vyrovnal.