Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě je dalším z dílčích nároků na náhradu škody na zdraví. K odškodnitelné ztrátě na výdělku dochází z důvodu, že v důsledku úrazu či jiného poškození zdraví se pracovní schopnost poškozeného snížila, popřípadě zanikla a poškozený právě pro zdravotní postižení, způsobené újmou na zdraví, již nemůže dosahovat výdělku v takové výši jako před poškozením. Touto náhradou se neodškodňuje pouhé snížení pracovní způsobilosti, nýbrž se odškodňuje majetková újma, jež v důsledku snížení (popř. ztráty) pracovní způsobilosti vzniká poškozenému vlivem újmy na zdraví. Odškodňují se tak trvalé následky poškození zdraví.

I pro náhradu za ztrátu na výdělku podle občanského zákoníku je rozhodující, zda příčinou škody (tj. ztráty na výdělku) bylo jednání škůdce či škodní událost nebo zda tato škoda má podklad v příčinách jiných (např. v obecných onemocněních, v jiných úrazech apod.). Vztah příčinné souvislosti mezi poklesem, popř. ztrátou výdělku a újmou na zdraví není dán, jestliže pracovní uplatnění poškozeného je omezeno, popř. vyloučeno z důvodu jeho jiných nemocí nebo je-li způsobeno nedostatkem vhodných pracovních příležitostí.

Soudní judikatura dovodila, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku má i ten, kdo v době úrazu neměl vlastní výdělek, protože nepracoval, avšak prokazatelně měl nastoupit do konkrétního zaměstnání, kde by určitého výdělku dosahoval, a jen utrpěná újma na zdraví mu zabránila nastoupit do práce. Nenastoupil-li však do sjednaného zaměstnání z jiných důvodů, nárok na náhradu nemá. Rovněž pouhá ztráta možnosti hledat si zaměstnání nepředstavuje odškodnitelnou ztrátu na výdělku.

Při náhradě za ztrátu na výdělku se vychází z průměrného výdělku před poškozením (jak bylo již zmíněno). Zákon stanoví, že se vychází z průměrného výdělku před poškozením. Samotným poškozením je tu třeba rozumět nikoliv úraz, nýbrž ztrátu (popřípadě snížení) výdělku. Proto rozhodující je průměrný výdělek poškozeného v době, kdy ke ztrátě či snížení jeho výdělku došlo, a nikoliv jeho výdělek v době, kdy utrpěl úraz.

Výdělkem dosahovaným po poškození je hrubý výdělek, do něhož se zahrnují všechny druhy mezd, které podléhají dani ze mzdy, všechny obdobné příjmy a honoráře, a to i ty, které byly propláceny po poškození, avšak za činnost před poškozením. U osob, vykonávajících soustavnou činnost vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, se výdělkem dosahovaným po poškození rozumí příjmy z podnikání. Tento výdělek se zjišťuje nikoliv jako průměrný výdělek podle pracovněprávních předpisů, nýbrž z okolností jednotlivého případu, zejména z daňového přiznání. Vždy záleží na tom, zda pokles výdělku je (popřípadě v jaké míře) v příčinné souvislosti s poškozením zdraví poškozeného (zejména jestliže se poškozený do práce nezapojil, popřípadě nevyvíjí takové pracovní úsilí, jaké by vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a okolnostem konkrétního případu vyvíjet mohl).

Náhradou za ztrátu na výdělku nelze odškodňovat nezaměstnanost. Pokud poškozený po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě nedosahuje výdělku, protože není zaměstnán v důsledku situace na trhu práce, chybí příčinná souvislost mezi následky škody na zdraví a ztrátou jeho příjmu. Jeho snížená pracovní způsobilost se pak odškodňuje jen do výše pravděpodobného výdělku. Poškozenému, který se stane nezaměstnaným, se nehradí rozdíl mezi průměrným výdělkem a podporou v nezaměstnanosti.

Jestliže poškozený pracuje po poškození zdraví více než před tímto poškozením a vynakládá více námahy a úsilí, aby tak dosáhl vyššího výdělku, nelze tento příjem z další pracovní činnosti započítat k jeho tíži; do výdělku nelze započítat příjem dosahovaný nad rámec pracovní doby, jestliže poškozený pracoval před vznikem škody jen po stanovenou pracovní dobu, na rozdíl od doby po poškození zdraví.

Není rozhodné, zda poškozený vykonává jinou práci než před úrazem či nikoli; poškozený může mít v důsledku poškození zdraví ztrátu na výdělku, i když se nezmění jeho pracovní zařazení, jestliže dosahuje pracovních výkonů nižších anebo sice stejných, ale při zvýšeném úsilí. Výdělek dosahovaný po poškození se nezvažuje v plné výši nejen v případě, že poškozený oproti stavu před poškozením pracuje delší pracovní dobu (popř. přesčas), ale ani tehdy, když tohoto výdělku dosahuje zvýšeným pracovním úsilím, které vynakládá k překonání následků poškozeného zdraví.

Zvýšené úsilí, které vynakládá poškozený k dosažení určitého výdělku, se při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku zohledňuje tak, že od skutečně dosaženého výdělku se odpočítává část výdělku, jež byla získána s vynaložením zvýšeného pracovního úsilí (tj. překonáváním zdravotních potíží, bolestí apod.). K zodpovězení otázky, zda a v jakém rozsahu jde o zvýšené úsilí poškozeného, jehož pracovní schopnost je následkem úrazu snížena, je obvykle zapotřebí odborných znalostí z oboru lékařství.

Naopak vyšší než skutečně dosažený výdělek poškozeného po skončení pracovní neschopnosti je třeba vzít v úvahu, jestliže poškozený nyní pracuje po kratší pracovní dobu nebo má absence. Je-li snížení výdělku poškozeného důsledkem nedostatečného plnění jeho pracovních povinností, a nikoliv jeho újmy na zdraví způsobené úrazem, nelze toto snížení výdělku podle § 447 odškodnit, a to právě pro chybějící příčinnou souvislost mezi snížením příjmu a škodní událostí či jednáním škůdce.